Leoš Janáček
Bylo mi třeba nocovat v hospodě u cizích lidí? Moest ik nou in de herberg blijven slapen, tussen vreemde mensen?
Bylo mi třeba nespat, když spí celý svět! Moest ik nou wakker blijven terwijl de hele wereld slaapt?
Potřebuji já hledat cestu ve tmě domů? Moet ik in het donker de weg naar huis zoeken?
A být rád, že si nevyvrtnu nohu nebo ruku? En blij zijn als ik geen enkel of pols verstuik?
Zatracená cesta, zas ji vybral déšť! Vervloekte weg, alweer door de regen uitgespoeld!
Kdybych neměl hole či opory vůbec, domů bych se nedostal. Zonder stok of iets om op te steunen zou ik nooit thuiskomen.
Dvě nohy a hůl to jsou tři opěrní bodové. Twee benen en een stok zijn drie steunpunten.
Těmito třemi body Met deze drie punten
mám nejpravidelnější stojatost. sta ik volmaakt stabiel.
No, zkusím to bez hole. Nou, ik probeer het zonder stok.
Mordié! Verdorie!
Staccato! Staccato!
Flažioleto! Een flageolet!
Ó, ó, Terynko! O, o, Terynka!
Kdybych byl věděl, že vás tu potkám, byl bych dávno opustil obžerníky oba. Had ik geweten dat ik u hier zou ontmoeten, dan had ik die twee veelvraten allang verlaten.
Vy mne milujete? Hebt u mij lief?
Ó, promluvte! O, zegt u iets!
Já vás návidím už léta letoucí, můj osud je ve vašich rukou a čekám, co odpovíte! Ik heb u al jarenlang lief; mijn lot ligt in uw handen en ik wacht op uw antwoord!
Odpusťte muži chabému, hořícímu láskou. Vergeef een zwakke man die brandt van liefde.
Půjdu za vámi, půjdu. Ik kom achter u aan, ik kom.
Sevru vás do své náruče. Ik sluit u in mijn armen.
Aha, už mi dělá místo. Aha, ze maakt al plaats voor me.
Čeho se ještě dožiju… Wat zal ik nog beleven…
„Pomni, abys byl dobrým mužem! 'Denk eraan een goed man te zijn!'
“ Hrome, z kterého je to klasika? Verdraaid, van welke klassieke schrijver is dat?
Nehoří! Hij wil niet branden!
Co jsem se tak nasedával! Wat heb ik hier vaak gezeten!
Já mladým studentem a ona copánek měla jako ze zlata a očima se dívala nevinně, nechápavě… Ik was een jonge student; zij had een vlechtje als goud en keek me met onschuldige, onbegrijpende ogen aan…
Dávno je tomu. Het is lang geleden.
Pak bylo všemu konec. Toen was alles voorbij.
Oči jako tůň, v hloubce obloha nebeská a ještě hlouběji a ještě hlouběji zrada ošemetná jak Ogen als een diepe poel, de hemel in de diepte en nog dieper, nog dieper verraad, zo verraderlijk als
slizké dno! de glibberige bodem!
S řeznickým tovaryšem! Met een slagersknecht!
A mně obviňovali, panáčka Alojze! En mij gaven ze de schuld, pastoor Alojz!
Kočička na jívě. Een katje aan een wilg.
Zuzana ctnostná v lázni. De kuise Susanna in het bad.
Od té doby neměl jsem čistého pohledu ani pro jedinou! Sindsdien heb ik geen vrouw meer onbevangen aangekeken!
Přešlo všecko. Alles is voorbijgegaan.
Teď stojím jako smeták v koutě. Nu sta ik als een bezem in de hoek.
„Memnesthó anér agathós einai! 'Denk eraan een goed man te zijn!'
“ To je přece z Xenofontovy Anabase! Natuurlijk, het komt uit Xenophons Anabasis!
Kujóne! Jij deugniet!
Už tě ženu! Ik jaag je op!
Pro Boha! Mijn God!
Tady nesmím zůstat! Ik mag hier niet blijven!
Ten nerozumí, že je člověk křehká nádoba! Hij begrijpt niet dat een mens een breekbaar vat is!
Liška! Een vos!
Na minut hodiny, že to byla naše liška! Dat was vast en zeker onze vos!