Leoš Janáček
Polekala jste se, slečno? Heb ik u laten schrikken, juffrouw?
Ne-e! Nee-ee!
Ne-e! Nee-ee!
Tady asi hnízdijou ftáčci! Hier nestelen vast vogeltjes!
Bať! Jazeker!
Ale včil je jich tu málo. Maar nu zijn er hier weinig.
Bať. Jazeker.
Já totok místečko dobře znám, bývám toť nedaleko, Ik ken dit plekje goed, ik woon hier vlakbij,
vyšla jsem si tutoť na procházku, protože mě strašně bolí hlava. ik ben hier een eindje gaan wandelen, want ik heb zo'n hoofdpijn.
Tož, dovolte, prosím, abych vás doprovodil. Sta mij dan toe u te begeleiden.
Včil zase myslivci lozijó po lesích, a když je jeden tak zamyšlené, De jagers zwerven weer door het bos, en als je zo in gedachten bent,
lefko by přišel k úrazu! kan je zomaar iets overkomen!
Když budete tak laskavé… Als u zo vriendelijk wilt zijn…
Ovšem, nebude-li matinka se hněvat. Als uw moeder tenminste niet boos wordt.
Ó, ne-é! O, nee-ee!
Já jsem dávno samostatná. Ik ben al lang zelfstandig.
Samostatná? Zelfstandig?
Mám aji svůj dům. Ik heb zelfs een eigen huis.
Odkázal mi jej strýc jezevec. Mijn oom de das heeft het me nagelaten.
Majitelka domu? U bezit een huis?
A v myslivně bývala jsem jako doma. En bij de boswachter was ik kind aan huis.
V myslivně! Bij de boswachter!
Vyrostla jsem tam. Ik ben daar opgegroeid.
Mám lidské vychování… Ik ben door mensen opgevoed…
Kradla jsem! Ik stal!
Jednou, ještě mráz mne teď přebíhá, chytli mne. Op een keer pakten ze me, ik krijg er nog de rillingen van.
Ale liška se umí bránit! Maar een vos kan zich verdedigen!
A také se ubrání. En dat doet ze ook.
Umím aspoň jazyk vyplazit. Mijn tong uitsteken kan ik tenminste.
No, domlátili mne. Nou, ze hebben me bont en blauw geslagen.
Kus oháňky jsem ztratila. Ik raakte een stuk van mijn staart kwijt.
Myslivec sliboval: „Ani se neptéte, jak já ju dobiju. De boswachter beloofde: 'Wacht maar eens hoe ik haar afmaak.'
Až padne, vypárám jí ten hrtan mlsné a ty budeš mít, ženo, kožešinu jak hraběnka. 'Zodra ze valt, rijt ik haar gulzige keel open en krijg jij, vrouw, een bontjas als een gravin.'
“ „Nestydíš se, dědo, zvíře térat? 'Schaam je je niet, ouwe, om een dier te mishandelen?'
Esli uderíš znova, postavím se ti. 'Als je nog eens slaat, neem ik het tegen je op.'
Co seš tak lakomé, že jde ti o kósek žvanca! 'Waarom ben je zo gierig dat het je om een hapje eten gaat?'
Máš tu všeho dost a já ničehož nic. 'Jij hebt hier alles in overvloed en ik heb helemaal niets.'
Žebrat nésu zvyklá, tož sem si kósek vzala. 'Ik ben niet gewend te bedelen, dus nam ik een stukje.'
Chceš, uder! 'Sla dan, als je wilt!'
Chceš, uder! 'Sla dan, als je wilt!'
Pak aji ty! 'Dan ben jij aan de beurt!'
“ – A uderil… En hij sloeg…
„Tyrane! 'Tiran!'
Tu máš, cos chcel! 'Hier heb je wat je wilde!'
“ A zakolíbal se jak podťaté strom. En hij wankelde als een omgehakte boom.
Zdrhla jsem. Ik ging ervandoor.
A z těch dob jsem zvíře. En sindsdien ben ik een wild dier.
Les byl černější než sama noc a mně bylo volno! Het bos was zwarter dan de nacht zelf en ik was vrij!
Zlatohřbítek, lišák s kroužkovými pesíky, z Hluboké zmoly. Goudrug, een vos met geringde dekharen, uit de Diepe Kloof.
Těší mne! Aangenaam!
Bystrouška, schovanka z jezerské myslivny. Bystrouška, pleegkind uit het boswachtershuis van Jezera.
Nebude vám, slečno, nemilé, kdybych vás opět navštívil? Zou u het vervelend vinden, juffrouw, als ik u nog eens kwam bezoeken?
Dozajista nikoli. Zeker niet.
Chodíváte často na palouček? Komt u vaak op het open plekje?
Mezi půlnocí a jednou. Tussen twaalf en één uur 's nachts.
Nemám přítele, tož chodím sama. Ik heb geen vriend, dus ik wandel alleen.
Nikomu nedovolím, aby mne doprovázel. Ik laat niemand met me meelopen.
Jste ideál moderní ženy! U bent de ideale moderne vrouw!
Kouříte snad? Rookt u soms?
Ještě ne-e. Nog nie-et.
Žerete králíky? Eet u konijnen?
Ó, jak ráda! O, dolgraag!
Ruku líbám! Ik kus uw hand!
Jsem-li opravdu tak krásná? Ben ik werkelijk zo mooi?
Co je na mně tak krásného? Wat is er zo mooi aan mij?
Co je na mně tak krásného? Wat is er zo mooi aan mij?
Trochu jsem přece k světu! Ik mag er toch best wezen!
Ty divné a čarokrásné myšlenky! Wat een vreemde, betoverend mooie gedachten!
Hezounká je, hezounká! Wat is ze mooi, wat is ze mooi!
Nesmím si ji nechat přebrat! Niemand mag haar van me afpakken!
Jsem-li opravdu tak krásná! Ben ik werkelijk zo mooi!
Můj synečku zlatý… Mijn lieve jongen…
kdybys věděl, jak jsem se do tebe zamilovala! als je wist hoe verliefd ik op je ben geworden!
Rukulíbám! Ik kus uw hand!
Rukulíbám! Ik kus uw hand!
Co vy přicházíte tak časně? Waarom komt u zo vroeg?
Chichichi! Hihihi!
Chichichi! Hihihi!
Tady vám nesu něco k snědku! Ik heb iets te eten voor u meegebracht!
Chichichi! Hihihi!
Chichichichi! Hihihihi!
Chichichichi! Hihihihi!
Vy jste ošklivé – děláte si kvůlivá mně takovou škodu. U bent ondeugend, om zo veel aan mij uit te geven.
Je vám zima? Hebt u het koud?
Ne-e, je mně horko! Nee-ee, ik heb het warm!
Vy jste ještě nemilovala? Hebt u nog nooit liefgehad?
Ne-e! Nee-ee!
A vy moc? En u, vaak?
Taky ne-e. Ik ook nie-et.
Proč? Waarom?
Proto, že jsem ještě nenašel takové, které bych si já byl vážil, Omdat ik nog nooit een vrouw heb gevonden voor wie ik echt ontzag had,
pro kterou bych život dal. voor wie ik mijn leven zou geven.
Ale najdu-li takové … Maar als ik zo iemand vind…
Tož … Dan…
tož bez velkého rozmýšlení zeptám se jí: Máš-li mne ráda? dan vraag ik haar zonder lang te aarzelen: heb je me lief?
Vy mlčíte? U zwijgt?
Pusťte mne! Laat me los!
Buďte tak laskavé! Weest u zo vriendelijk!
Ste hrozné! U bent verschrikkelijk!
Bojím se vás! Ik ben bang voor u!
Dite pryč! Gaat u weg!
Nechcu vás vidět! Ik wil u niet zien!
Tož, tož běžte, odneste moje štěstí! Gaat u dan, neem mijn geluk maar mee!
Zničte mne! Vernietig me!
Zkazte mne! Richt me te gronde!
Nechcu být živé! Ik wil niet meer leven!
Opravdu!! Werkelijk!
Proč jste to neřekl dříve? Waarom hebt u dat niet eerder gezegd?
Opravdu, tebe, Bystrouško, jsem si já zamiloval. Werkelijk, op jou ben ik verliefd geworden, Bystrouška.
Mne! Mij!
Mne! Mij!
Opravdu tebe, tebe, Bystrouško, tebe, Bystrouško, tebe jsem si zamiloval, Echt op jou, jou, Bystrouška, jou, Bystrouška, op jou ben ik verliefd geworden,
protože jsi zrovna taková, jakou jsem odjakživa chcel! omdat je precies bent zoals ik je altijd heb gewild!
Proč zrovna mě? Waarom juist ik?
Nejsu lhář, nejsu lišák ulhané. Ik ben geen leugenaar, geen liegende vos.
Mluvím, co v srdci nosím od včílka. Ik zeg wat ik sinds daarnet in mijn hart voel.
Ne tělo, tvoju dušu miluju. Ik heb je ziel lief, niet je lichaam.
Nevrc hlavou. Schud je hoofd niet.
Uvidíš, Bystrouško moja, uvidíš, že aj romány, opery budou o tobě psáti. Je zult zien, mijn Bystrouška, ze zullen zelfs romans en opera's over je schrijven.
Pojď sem, neutíké, sedni si vedlivá mne. Kom hier, loop niet weg, ga naast me zitten.
Chceš mi? Wil je mij?
Neplač! Huil niet!
Aji já bych radosťou zaplakal! Ik zou zelf ook kunnen huilen van geluk!
Chceš mi? Wil je mij?
Chceš mi? Wil je mij?
Chcu! Ja!
Chcu! Ja!
Kdybyste věděli, co já viděla, těmato vlastníma očima viděla, já stará osoba! Als jullie wisten wat ik heb gezien, met mijn eigen ogen, op mijn leeftijd!
Ta naše Bystrouška je jak ta nejhorší… Onze Bystrouška is net zo'n allerergste…
S kém? Met wie?
Aooo! Aooo!
Aooo! Aooo!
Aooo! Aooo!
Co pláčeš, naříkáš? Waarom huil en jammer je?
Co se ti stalo dušenko, žes tak uplakaná? Wat is er gebeurd, liefje, dat je zo moet huilen?
A ty nevíš, co ty netušíš? En jij weet van niets, jij hebt geen vermoeden?
Ne-e, pověz mi to. Nee-ee, vertel het me.
Co včil myslíš se mnou dělat? Wat ben je nu met me van plan?
Když je to tak, tož rovnou k farářovi! Als het zo zit, dan meteen naar de pastoor!
Nu, že už dete! Nou, zijn jullie daar eindelijk!
Čeho si vlastně přejete? Wat wensen jullie precies?
My bychom tentononc… Wij wilden, eh…
rádi svatbu! graag trouwen!
Ó! O!
Ó! O!
Spíš ohlášky? Eerst de ondertrouw, toch?
Ne? Nee?
Tentononc Lišák Zlatohřbítek bere si lišku Bystroušku za manželku! Deze, eh, vos Goudrug neemt de vossin Bystrouška tot vrouw!