Leoš Janáček
Co? Wat?
Proč lidé nelétají? Waarom kunnen mensen niet vliegen?
Nechápu, co pravíš. Ik snap niet wat je zegt.
Povídám, proč lidé nelétají, tak jako ptáci vyletájí? Viš, zdává se mi někdy, že jsem pták. Ik bedoel: waarom mensen niet vliegen, zoals vogels opvliegen? Weet je, soms lijkt het me dat ik een vogel ben.
Tak ttě to láká vzlétnout. Chci to skusit! Het lokt je zo om op te stijgen. Ik wil het proberen!
Co vyvádíš? Wat haal je in je hoofd?
Jaká jsem bývala rozpustilá! A u vás jsem docela uvadla. Wat was ik vroeger onbezorgd! En bij u ben ik helemaal verwelkt.
Myslíš, že toho nevidím? Denk je dat ik dat niet zie?
Ach byla jsem zcela jiná. Žila jsem, po ničem netoužíc, jako ptáče na svobodě. Maminka duše ve mně netušila, strojila mne jak panenku. Víš, jak jsem žila za svobodno. Hned ti to povím. Ach, ik was heel anders. Ik leefde zonder ergens naar te smachten, als een vogeltje in vrijheid. Moeder was dol op me, ze kleedde me als een pop. Weet je hoe ik in vrijheid leefde? Dat vertel ik je meteen.
Vstávala jsem časně. Bylo-li to v létě, vyšla jsem ke studánce a umyla se. Pak přinesu vodičky a všechny, všechny, květinky v domě zaleju. Ik stond vroeg op. Was het zomer, dan ging ik naar de bron en waste me. Dan haalde ik water en begoot alle, alle bloemetjes in huis.
U nás je to zrovna tak. Bij ons is het net zo.
Potom jsem šla do kostela. Ja k smrti ráda chodila do kostela. Bývalo mi, jak bych stoupala do ráje. Nikoho nevidím, neslyším, času nevnímám, ani když bohoslužby končí. Maminka říkávala, že na mne všichni hleděli, co se to se mnou děje! A víš za slunečního dne, když s kopole padal takový světelný sloup a v něm se valil dym jako oblaka a stávalo se mi, že jsem v tom sloupu vídala létat anděly a zpívat. Daarna ging ik naar de kerk. Ik ging dolgraag naar de kerk. Het was me alsof ik opsteeg naar het paradijs. Ik zie niemand, ik hoor niets, ik merk de tijd niet op, zelfs niet als de dienst eindigt. Moeder zei altijd dat iedereen naar me keek en zich afvroeg wat er toch met me aan de hand was! En weet je, op een zonnige dag, als zo'n zuil van licht uit de koepel viel en daarin rook rolde als wolken, dan gebeurde het dat ik in die zuil engelen zag vliegen en zingen.
A ja padnu na kolena a pláču, a sama nevím proč modlím se a pláču? Tak mně tam našli. En ik val op mijn knieën en huil, en zelf weet ik niet waarom ik bid en huil? Zo vonden ze me daar.
A jaké sny se mi zdávaly, jaké sny. Jak bych viděla zlatě, vysoké chrámy a hory a stromy. En wat een dromen had ik, wat een dromen. Alsof ik gouden, hoge tempels zag, en bergen en bomen.
A bylo mi jak bych létala, vysoko létala. A všude spívají hlasy neviditelné... En het was me alsof ik vloog, hoog vloog. En overal zingen onzichtbare stemmen...
Kat'o, co je s tebou? Káťa, wat is er met je?
A cypriše voní – En de cipres geurt –
Co je s tebou? Wat is er met je?
Nějaký hřích na mně jde! Jako bych stála nad propastí – Een of andere zonde komt over me! Alsof ik stond boven een afgrond –
Co se s tebou děje? Wat gebeurt er met je?
A řekdo⟨?⟩ mně do ní strkal a jě nemám za co se chytit – En iemand duwt me erin, en ik heb niets om me aan vast te grijpen –
Jsi zdráva? Ben je wel gezond?
Zdráva... Raději bych byla nemocna. Takavá divná touha do hlavy mi leze a nikam nemohu jí uniknout. Začnu přemýšlet—a nemohu myšlenky sebrat. Jazykem přemílám slova, ale na mysli mi tane něco jiného; jakoby mi d'ábel našeptával – a samé takové nedobré věci, až je mi hanba před sebou samotnou!... A v noci! Gezond... Ik was liever ziek. Zo'n vreemd verlangen kruipt in mijn hoofd, en ik kan het nergens ontlopen. Ik begin te denken, en mijn gedachten kan ik niet bijeenrapen. Met mijn tong draai ik woorden om, maar in mijn geest zweeft iets anders; alsof de duivel me iets toefluisterde – en louter van die kwade dingen, zodat ik me voor mezelf schaam!... En 's nachts!
Co se ti zdává? Wat droom je dan?
Varjo! Nemohu spát. Pořad mně v uchu zní takové našeptávání; Kdosi se mnou tak laskavě mluví, jak když holub vrká, jak by mně objímal, tak vřele, horoucně... jak by mně někam vedl a... Varja! Ik kan niet slapen. Steeds klinkt zo'n gefluister in mijn oor; iemand praat zo liefdevol tegen me, zoals een duif koert, alsof hij me omarmde, zo warm, gloedvol... alsof hij me ergens heen leidde en...
Nu, a? Nou, en?
A já jdu... za ním! En ik ga... achter hem aan!
Ale nač tobě to vykládám. Jsi dívka! Maar waarom vertel ik je dit. Je bent een meisje!
O povídej! Jsem horší než ty! Horší než ty! Povídej! Vertel maar! Ik ben slechter dan jij! Slechter dan jij! Vertel!
Nu co povídat. Stydím se. Nou, wat valt er te vertellen. Ik schaam me.
Není třeba se stydět! Nač bych já tě soudila! Mám svoje hříchy! Je hoeft je niet te schamen! Waarom zou ik jou veroordelen! Ik heb mijn eigen zonden!
Vždyť je to takový hřích... když miluji jiného! Co si počnu? Kam se poděju? Het is toch zo'n zonde... als ik een ander liefheb! Wat moet ik beginnen? Waar moet ik heen?
Možna, že se udá, s ním se vidět? Misschien valt het te regelen dat je hem ziet?
Ne, ne, ne! Co myslíš! Chraň Pánbůh! Nee, nee, nee! Wat denk je wel! God verhoede!
Nu což? Nou, wat dan?
Tišo! Tišo!
Zbláznila jsi se? Ben je gek geworden?
Tišo! Neodjížděj! Tišo! Ga niet weg!