Leoš Janáček
Co budu doma dělat? Je svátek. Wat moet ik thuis doen? Het is feestdag.
Najdeš si práci, jenom chtít! Rekl jsem ti už jednou, dvakrát, třikrát: nechod' mi na oči! Ale všechno marno. Máš snad málo místa? Kam se zvrtnu, všude tě potkám! Fuj, proklatče! Co to stojíš? Mluvím k tobě, či ne? Werk vind je wel, als je maar wilt! Ik heb het je al één keer, twee keer, drie keer gezegd: kom me niet onder ogen! Maar alles is vergeefs. Heb je soms te weinig ruimte? Waar ik me ook keer, overal loop ik je tegen het lijf! Bah, vervloekte jongen! Wat sta je daar? Ik praat tegen je, of niet?
Vždyť' slyším, co mám dělat! Ik hoor toch wat ik moet doen!
Aby ses propadl! Zakte je maar door de grond!
Vida ho, jak se na člověku věší! Jé baryňa doma? Kijk hem eens, hoe hij zich aan een mens vastklampt! Is mevrouw thuis?
Je v sadu. Ze is in de boomgaard.
Co pak tu máte za jednání? Nemohu toho pochopit, že se vám chce žít u něho a snášet nadávky. Wat voor zaken hebt u hier? Ik kan niet begrijpen waarom u bij hem wilt wonen en zijn scheldpartijen verdraagt.
Kdež by se mi chtělo! Musím. Alsof ik dat wil! Ik moet.
Ale proč pak musíte, že se tak ptám? Maar waarom moet u dan, als ik zo vrij mag zijn te vragen?
Proč bych neodpověděl? Znal jste moji babičku? Waarom zou ik niet antwoorden? Kende u mijn grootmoeder?
Anfisu Michajlovnu? Anfisa Michajlovna?
Ta neměla tatínka ráda, že si vzal šlechtičnu. Zij mocht vader niet, omdat die een edelvrouw tot vrouw nam.
A proto žili v Moskvě. Maminka říkávala, že nemohla ani tři dny s rodinou se snésti. En daarom woonden ze in Moskou. Moeder zei altijd dat ze het met de familie geen drie dagen kon uithouden.
Darmo mluvit! Praten helpt niet!
Vše jí připadalo tak kruté. Alles kwam haar zo wreed voor.
To by si člověk musel příliš zvykat. Daar zou een mens wel erg aan moeten wennen.
Rodiče nás v Moskvě dobře vychovali, ničeho pro nás nelitovali. Mně dali do obchodní akademie, a sestru do pensionátu. Ale potom oba zemřeli na choleru a já se sestrou jsme zůstali sirotami. Potom slyším, že také babička tady zemřela a zanechala závěť, aby nás strýc vyplatil až budem plnoletí – s podmínkou – Onze ouders hebben ons in Moskou goed opgevoed; ze spaarden niets voor ons. Mij stuurden ze naar de handelsacademie, en mijn zus naar een kostschool. Maar daarna zijn ze allebei overleden aan cholera, en mijn zus en ik bleven als wezen achter. Toen hoorde ik dat ook oma hier gestorven is en een testament naliet, dat oom ons uitbetaalt zodra we meerderjarig zijn, op voorwaarde –
Jakou? Welke?
– budeme-li k němu uctiví. – dat we hem respectvol bejegenen.
Tak vaše záležitost špatně dopadá! Dan loopt uw zaak slecht af!
Kdybych byl sám, nechal bych všeho a ujel bych. Ale sestry je mi líto. Už pro ni psal, ale maminčiní příbuzní jí nepustili. Jaký byl by to pro ni zde život. Was ik alleen, dan liet ik alles in de steek en vertrok ik. Maar ik heb met mijn zus te doen. Hij heeft al om haar geschreven, maar de familie van haar moeder liet haar niet gaan. Wat voor leven zou dat hier voor haar zijn.
O jé! Jaký neurvalec! O jee! Wat een bruut!
To pomyšlení je mi strašlivé. Die gedachte is vreselijk voor me.
Co pak je? Snad už nechodí lidé z večerní bohoslužby? Wat is er? Komen de mensen nu al van de avonddienst?
Nuž s Bohem! Půjdu též. Nou, God zij met u! Ik ga ook.
⟨?⟩osečkej! Posečkej ještě... Hubím svoje mládí! Wacht! Wacht nog even... Ik verspil mijn jeugd!
Krása je to, má milá. Krása, spanilost. Nač o tom mluvit! Jací lidé bohabojní, štédří, ti Kabanovi! Het is schoonheid, mijn lieve. Schoonheid, pracht. Waartoe erover praten! Wat een godvrezende, vrijgevige mensen, die Kabanovs!
Kabanových? De Kabanovs?