Leoš Janáček
Radosti moje, duše má, jak tě mám ráda! Ozvi se, ach, ozvi se! Mijn vreugde, mijn ziel, wat hou ik van je! Laat je horen, ach, laat je horen!
Vždyť je to její hlas! Dat is toch haar stem!
Káť'o! Káťa!
Přece tě ještě vidím! Ik zie je dan toch nog!
Svedl nás bůh! God heeft ons samengebracht!
Nezapomněl's na mne? Je bent me toch niet vergeten?
Jak bych měl zapomnět! Co myslíš! Hoe zou ik je kunnen vergeten! Wat denk je wel!
Ne, ne, chtěla jsem něco jiného říci... Nezlobíš se na mne? Nee, nee, ik wilde iets anders zeggen... Ben je boos op mij?
Proč bych se měl zlobit? Waarom zou ik boos moeten zijn?
Nechtěla jsem tvého zla. Nebyla jsem sebe mocná, když jsem všechno prozradila. Ale ne, ne... Chtěla jsem něco jiného říci! Co budeš dělat? Co s tebou? Ik wilde jou geen kwaad. Ik was mezelf niet meester toen ik alles verried. Maar nee, nee... Ik wilde iets anders zeggen! Wat ga je doen? Wat wordt er van jou?
Strýc mne vyhání — až na Sibiř! Mijn oom jaagt me weg, helemaal naar Siberië!
Vezmi mne sebou! Ach ne! Jed's Bohem! Netrap se pro mne. Neem me mee! Ach nee! Ga met God! Maak je geen zorgen om mij.
Což já jsem volný pták! Což bych já o sobě uvažoval! Ale — co bude s tebou? Co s tchyní? Alsof ik een vrije vogel ben! Alsof ik aan mezelf zou denken! Maar wat wordt er van jou? En van je schoonmoeder?
Mučí mne, zavírá. Ma mne všichni se dívají, do očí se mi smějí — tebe mi vyčítají — Ze kwelt me, ze sluit me op. Iedereen kijkt naar me, ze lachen me recht in het gezicht uit — ze verwijten me jou —
A co tvůj muž? En je man?
Chvílemi je laskav, hned zas se zlobí! Pije! Het ene moment is hij lief, het volgende weer kwaad! Hij drinkt!
Mně bije! Ale ne, vždyt mluvím zcela něco jiného. Chtěla jsem ti něco jiného říci... Stýskalo se mi po tobě, a hle, nyní jsem tě opět uviděla! Počkej, počkej! Co jsem to chtěla říci? Hij slaat me! Maar nee, ik heb het over iets heel anders. Ik wilde je iets anders zeggen... Ik snakte naar je, en zie, nu heb ik je weer gezien! Wacht, wacht! Wat wilde ik ook alweer zeggen?
V hlavě se mi to plete... Het loopt allemaal door elkaar in mijn hoofd...
Už mám čas... Ik moet nu gaan...
Na nic si nemohu vzpomenout — počkej, hned ti to povím! Až půjdeš cestou, dej každému žebráku almužnu, žádného neopomeň! A nyní dej se na sebe podívat naposledy — Co to spívají! Ik kan me niets herinneren — wacht, zo meteen vertel ik het je! Als je op weg gaat, geef elke bedelaar een aalmoes, vergeet er geen! En nu laat me nog één keer naar je kijken — Wat zingen ze daar!
... Bud' s Bohem! Nuž jdi! Bud' s Bohem! ... Ga met God! Ga nu! Ga met God!
O, kdyby věděli, jak těžko se loučím! O, als ze maar wisten hoe zwaar het afscheid me valt!
Jak těžko se loučím... těžko se loučím! Wat valt het afscheid zwaar... zo zwaar, dit afscheid!
A ještě spívají! En ze zingen nog steeds!
... ptáčci přiletí na mohylu... vyvedou mlád'ata ... a kvítka vykvetou červeňoučká, moudroučká, žlut'oučká... Tak ticho, tak krásně... ... vogeltjes vliegen toe op de grafheuvel... ze brengen hun jongen groot ... en bloemetjes zullen bloeien, roodjes, blauwtjes, geeltjes... Zo stil, zo mooi...
A třeba umřít! En als het moet, dan sterven!