Leoš Janáček
Katěrino! Katěrina!
Na zámek mne zavírá, týrá! Rekla jsem ji: Ze sluit me op, ze treitert me! Ik zei haar:
Nezavírejte mně, bude zle! Bude zle!" Pouč mne, jak mám ted' žít? Sluit me niet op, het loopt slecht af! Het loopt slecht af!" Leer me, hoe moet ik nu leven?
Jak žít? Ted' utéci! Hoe je moet leven? Nu ervandoor!
Utéci? Ervandoor?
V Moskvu-matičku? Naar Moeder Moskou?
V novv. veselý život! Een nieuw, vrolijk leven in!
Katěrino! Katěrina!
Katěrino! Katěrina!
Ne, nikdo tu není! Co as chudák dělá? Vidět se s ním, rozloučit — pak třeba zemřít. Vždyť' mně tím není ulehčeno!... Tak jsem sebe zahubila, sebe o čest připravila. Ano, sebe o čest — jemu pokoření! Nee, hier is niemand! Wat doet die arme kerel? Hem zien, afscheid nemen, en dan desnoods sterven. Want ik word er niet lichter van!... Zo heb ik mezelf ten gronde gericht, mezelf van mijn eer beroofd. Ja, mezelf van mijn eer — en hem vernederd!
Vzpomenu si, jak ke mně hovořil? Jak mně litoval? Nevzpomenu! Ach, ty noci, jak jsou mi těžké. Všichni jdou spát. I já jdu, ale jak bych se do mohyly kladla. Zal ik me herinneren hoe hij tot mij sprak? Hoe hij medelijden met mij had? Dat lukt niet! Ach, die nachten, wat zijn ze zwaar voor mij. Allen gaan slapen. Ik ook, maar het is alsof ik mij in een graf neerleg.
Ta hrůza potmě! — Nějaký hluk? Die gruwel in het donker! — Is daar lawaai?
A to spívání! Jakoby někoho pochovávali. A člověk je rád, když konečně je světlo. En dat gezang! Alsof ze iemand begraven. En een mens is blij als het eindelijk licht is.