Leoš Janáček
Krasavice! Wat een schoonheid!
Každé kvítko raduje se, a vy se schováváte? Elk bloempje verheugt zich, en u verstopt zich?
Ach! Co tu ještě chce? Ci je mu toho ještě málo, jak já se mučím? Ach! Wat wil hij hier nog? Of is het hem nog te weinig, zoals ik mezelf kwel?
Utiš se, poklekni, pomodli se. Kalmeer je, ga knielen, bid.
Jaké pak může mít zvláštní hříchy? Wat voor bijzondere zonden kan ze nou hebben?
Cizí duše, temnota. Een vreemde ziel is duisternis.
Maminko! Tichone! Hříšná jsem před Bohem, před vámi! Hříšná jsem! Co jsem se nezapřísahala že se na nikoho ani nepodívám za tvé nepřítomnosti? A víš-li, co jsem nemravná bez tebe udělala? Hned první noc — Moedertje! Tichon! Zondig ben ik voor God, voor u! Zondig ben ik! Heb ik niet gezworen dat ik naar niemand ook maar zou kijken tijdens jouw afwezigheid? En weet je wat voor onzedelijks ik zonder jou heb gedaan? Meteen de eerste nacht —
Neví co mluví! Ze weet niet wat ze zegt!
Mlč! Není třeba! Zwijg! Dat hoeft niet!
— jsem z domu utekla — — ben ik van huis weggelopen —
Nu, mluv, mluv, když jsi již začala! Nou, praat dan, nu je eenmaal begonnen bent!
— a celých deset nocí s ním se toulala! — en tien hele nachten heb ik met hem rondgezworven!
Dikoi, S kým? S kým? Dikoj, met wie? Met wie?
Vždyt' ona lže, neví co mluví! Ze liegt toch, ze weet niet wat ze zegt!
S Grigorjem Grigorjičem! Ach! Met Grigorij Grigorjevič! Ach!
Synku, dočkal jsi se! Zoon, daar heb je het dan!
Katěrino! Katěrina!