Leoš Janáček
Vejdi dál... Co váháš? Ga maar naar binnen... Waarom aarzel je?
Mně je tak úzko... Stalo se něco Jenůfě? Ik voel me zo onrustig... Is er iets met Jenůfa gebeurd?
Ona už okřála a dítě je zdrávo. Zij is alweer opgeknapt, en het kind is gezond.
Už je na světě? Is hij er al?
A tys nedošel se ani podívat, ani pozeptat. En jij bent niet eens komen kijken, of vragen.
Já si na to mnohokrát vzpomněl, a mrzelo mne to dost. Ik heb er vaak aan gedacht, en het speet me behoorlijk.
A když jste se na mne tak osápla, a když jste se na mne tak osápla, pronásledovat jste mne chtěla, a zrovna se Jenůfě krása pokazila, nemohl jsem za to, nemohl jsem za to. En toen u zo tegen me uitviel, toen u zo tegen me uitviel, leek u me te willen achtervolgen, en juist toen raakte Jenůfa's schoonheid beschadigd, ik kon er niets aan doen, ik kon er niets aan doen.
Tož jenom vejdi! Nou, ga dan maar naar binnen!
Já se bojím... Ona tu čeká? Ik ben bang... Wacht ze daar?
Jenůfa spí. Jenůfa slaapt.
Dojela už z Vídně? Is ze al terug uit Wenen?
Tu se schovávala. Tam se podívej na svoje dítě, chlapčok, také Števa; sama jsem ho okřtila. Ze heeft zich hier verborgen gehouden. Kijk daar naar je eigen kind, een jongen, ook Števa genoemd; ik heb hem zelf laten dopen.
O, chuďátko... Och, arm ding...
Ba, chuďátko! Ja, arm ding!
Já budu na ně platit. Jen nerozhlašujte to, že je to moje! Ik zal voor het onderhoud betalen. Vertel alleen niemand dat het van mij is!
Ale stokrát bědnější je Jenůfa! Podívej se také na ni, na Jenůfu! Čím ti bědná duša ublížila, žes ji uvrhnul do té hanby, do té hanby, a včil ji nechceš pomoci? Maar Jenůfa is honderd keer ellendiger! Kijk ook naar haar, naar Jenůfa! Wat heeft die arme ziel jou ooit misdaan, dat je haar in zo'n schande hebt gestort, zo'n schande, en nu wil je haar niet helpen?
Vždyť přece vidíš, že chlapčok žije, je celý po tobě! Je ziet toch dat de jongen leeft, hij is jouw evenbeeld!
Pojď se, Števo, přece naň podívat! Na kolenou toho se musím dožadovat. Kom toch naar hem kijken, Števa! Op mijn knieën moet ik hierom smeken.
Števo, seber si oba svatým zákonem, neopusť moji pastorkyňu, moji dceru radostnou, Števo, verbind jullie twee door de heilige wet, verlaat mijn pleegdochter niet, mijn ooit zo blije dochter,
ať si již s tebou snáší všechno neštěstí, jenom ať v té hanbě nezůstane, ona a moje jméno... laat haar dan alle tegenspoed met je delen, laat alleen haar, en mijn naam, niet in die schande achterblijven...
Ty pláčeš? Ty pláčeš? Huil je? Huil je?
Pojď k nim, Števo, vezmi si svého chlapčoka na ruce, potěš Jenůfu! Kom naar hen toe, Števo, neem je jongetje in je armen, troost Jenůfa!
Tetuško, kameň by se ustrnul, ale vzít si jí nemohu, bylo by to neštěstí nás obou. Tante, het zou een steen vermurwen, maar ik kan niet met haar trouwen, het zou ongeluk zijn voor ons allebei.
Proč také tvoje? Waarom ook dat van jou?
Proto, že se jí bojím, že se jí bojím. Omdat ik bang van haar ben, ik ben bang van haar.
Ona bývala taková milá, tak veselá, ale najednou počala se měnit, mně před očima, byla na vás podobná, prudká a žalostná. Ze was altijd zo lief, zo vrolijk, maar plotseling begon ze te veranderen, vlak voor mijn ogen, ze werd net als u, fel en droevig.
Když jsem ji ráno po odvodě uhlídal, jak měla to líco rozťaté, všecka láska k ní mi odešla. Toen ik haar de ochtend na de keuring zag, met dat opengesneden gezicht, verdween al mijn liefde voor haar.
A vás, tetko, nehněvejte se za upřímnost, také se bojím, vy mi připadáte tak divná, strašná, jako nějaká bosorka, která by za mnou chodila a mne pronásledovala! En u, tante, wees niet boos om mijn openhartigheid, ik ben ook bang van u, u komt me zo vreemd voor, angstaanjagend, als een of andere heks die achter me aan zou lopen en me zou achtervolgen!
Potom jsem už zrovna zaslíben s tou rychtářovou Karolkou! Bovendien ben ik al beloofd aan Karolka, de dochter van de burgemeester!
Už je všemu, všemu konec! Het is allemaal, allemaal voorbij!
Števo! Števa!
Mamičko, kámen na mne padá! Kámen na mne padá! Mama, er valt een steen op me! Er valt een steen op me!
Obudila se? To se jen ze spaní nazvedla, a Števa to viděl... Is ze wakker geworden? Ze schoot alleen even op uit haar slaap, en Števa heeft het gehoord...
Už znovu spí. Utekl, duša bídná! Nic, k dítěti se nepřiblížil, a vlastní to jeho krev! Ze slaapt weer. Hij is ervandoor, die ellendeling! Niets, hij is niet eens naar het kind gegaan, en het is toch zijn eigen bloed!
Och, byla bych s to, toho červíka zničit a hodit mu ho k nohám: Na, ty to máš, ty to máš, ty to máš na svědomí! Ach, ik zou dat wormpje kunnen vernietigen en het hem voor de voeten kunnen gooien: Hier, dat heb jij op je geweten, jij op je geweten, jij op je geweten!
Ale co včil? Kdo ji zachrání? Maar wat nu? Wie zal haar redden?