Antonín Dvořák
ráno jsem s veselou ce matin-là, le cœur joyeux,
chvátala myslí; je me hâtais ;
náhle ve háje tmách soudain, dans l'ombre du bois,
divný mě schvátil strach, une étrange peur m'a saisie,
napjatý luk můj v prach et mon arc tendu s'est abaissé vers le sol,
sklonil se svislý! jusqu'à pointer droit vers le bas !
Jak zářný archanděl Tel un archange radieux,
v zlaté se zbroji skvěl, il resplendissait dans une armure d'or,
v duši mou tisíc střel lançant mille flèches dans mon âme
sypaje zrakem, par son regard,
jak jsem ho ve snění tel que je l'avais vu
vídala v tušení, dans mes rêves et mes pressentiments ;
k němu jsem v mlčení en silence, je le regardais
zřela jak mrakem. comme à travers un nuage.
Zda rozumíš? Tu comprends ?
Ni slova, pane můj! Pas un mot, mon seigneur !
Zas blouzní, ubohá. Elle délire encore, la pauvre.
Dál poslyšme! Écoutons la suite !
Nežli jsem vztáhla dlaň, Avant que j'aie pu tendre la main,
šípem sbod' moji laň, il transperça ma biche d'une flèche,
schvátil ji a s ní v pláň la saisit et l'emporta
pustil se dále, plus loin dans la plaine ;
na mě se neohlíd', il ne se retourna pas vers moi,
a přece z duše klid pourtant, il arracha la paix
vyrval mi, že můj cit de mon âme, si bien que mon cœur
ztápí se v žale. se noie dans la douleur.
Odešel – jen se mih', Il est parti, à peine entrevu,
jak paprsk ve větvích, comme un rayon entre les branches ;
gazelou chtěla bych j'aurais voulu être la gazelle,
raněnou býti! blessée par lui !
S hrdostí jeho šíp J'aurais porté sa flèche
nesla bych jistě líp, plus aisément et avec fierté ;
sotva by krok můj shýb' mon pas se serait à peine ralenti
u cesty kvítí! devant les fleurs du chemin !